Nejstarší písemná zmínka o západoslovanské lidové tradici „vynášení smrti a vítání jara“ pochází z roku 1366. Jak uvádí Čeněk Zíbrt ve svém pojednání Veselé chvilky v životě lidu českého (Vyšehrad, 2006), synoda v Praze v ní popisuje zvyk vynášet na jaře z obce postavu představující smrt a za doprovodu zpěvů a her ji přinést k řece, kde je za velkého křiku utopena a lidé se jí vysmívají, že už jim uškodit nemůže. Ústředním prvkem tohoto zvyku z předkřesťanské éry je slaměná figura oblečená v ženských šatech, jež bývala označena rozličnými jmény, například Morana, Morena, Marzana, Mařena, Smrt, Smrtka či Smrtholka, přičemž formy jména Morana jsou užívány především na východě, jak dokládá Jiřina Langhammerová ve své práci Čtvero ročních období v lidové tradici (Petrklíč, 2008). Zaječický kroužek historiezpytců působící při akademické obci místního Oksfordu narazil při svém bádání na lokální variantu tohoto obyčeje. Jednak se Antonín Norbert Vlasák ve svém díle Ze starých dějin města Benešova. Archeologicko-historický nástin (1898) zmiňuje o „pionýrech nového způsobu přemisťování prostřednictvím vehiklu velocipéd zvaného“, kteří prý dokázali po polních cestách dorazit ze Zaječic do Benešova rychleji než kočár s dvojspřežím. Následně byla v doslovu k dílu Václava Lívy Prameny k dějinám třicetileté války (1951) objevena dobová fotografie z počátku 20. století, zachycující skupinu zaječických velocipedistů s alegorickou postavou smrtky.