Nebylo by současnosti bez minulosti. Zaječický kroužek historiezpytců při akademické obci místního Oksfordu pro nás objevuje dávno pozapomenuté obyčeje a vrací jim život dle původních zvyklostí.
Kdyby se archeologové a historici víc snažili, bylo by divů světa minimálně osm. Nevěříte? Čtěte dál. Nebo prostě čtěte. Ale nepředbíhejme. Když akademický senát někdy před rokem odsouhlasil rekonstrukci hlavní auly a záchodků alma pater, snažil se vrátit v čase zpět do dob, kdy vzdělanost v Zaječicích byla teprve v plenkách. Cesta to nebyla daleká, nicméně trnitá byla dost a na jejím konci byl nalezen – nepopsaný list! Co s ním, bylo nasnadě: popsat. Co s ním potom, už představovalo zatraceně tvrdý oříšek, ne-li ořech. Když totiž popíšete list, počítáte s tím, že ho někdo přečte. Ve chvíli, kdy proděkan logických studií při katedře matematiky prof. et prof. Peaceparty Starling, ZSc., přednesl tuto úvahu před nastoupenou posluchárnou, zaznělo nekoordinované mnohočetné cvaknutí, jak přítomným akademikům spadly čelisti.
Číst, číst, číst
Následující bouřlivá debata, z níž vyplynulo snad jen jediné – totiž že sloveso „číst“ drtivá většina zná jen ze slovního spojení „mám tě přečtenýho jako knihu“ (rozuměj vůbec), tudíž logicky vyústila v nápad hodný knihovníka Neviditelné univerzity ze Zeměplochy Terryho Pratchetta (pro nesečtělé jde o člověka proměněného v orangutana, v jehož slovní zásobě převažuje „Ook“ v mnoha významech dle kontextu): Založíme knihovnu! Jak bylo rozhodnuto, stalo se, a tak se Univerzita Oksford v Zaječicích pyšní knihovnou významem na hony vzdálenou té Alexandrijské. Frekventanti kurzů pijatiky snesli z půd a sklepů svých domovů tolik literatury vážné i nevážné, vesměs netknuté, že ji bez uzardění můžeme považovat za největší a nejslavnější knihovnu novověku. Najdete snad jinde takovou, a navíc na dvě věci, z nichž jedna jest obsažena přímo v názvu instituce?
PhDr. Iohannes Amos Comenius, BJb., předseda školní inspekce při Fakultě pedagogiky Univerzity Oksford, Zaječice
